popisek
popisek
Vernerův mlýn
o.p.s.

Email:
vernermlyn@seznam.cz

Brloh 26, 440 01 Louny

GPS souřadnice
50°19'23.828''
13°49'26.547''

obrázekKorespondenční adresa:
Smetanova 352, 440 01 Louny

Tel. kontakt:
+420607952347

Otevírací doba:
červnec - září
nyní zavřeno
popisek


9.10.2018

Větší skupiny (min. 8 osob), školy a zájmové skupiny mohou navštívit Vernerův mlýn i mimo turistickou sezónu po předchozí domluvě na e-mailu vernermlyn@seznam.cz nebo tel. č. +420 607 952 347.
delitko.png

24.6.2015

Jsme nominováni na Cenu Národního památkového ústavu PATRIMONIUM PRO FUTURO. Za Ústecký kraj nás nominovalo územní odborné pracoviště NPÚ v Ústí nad Labem na cenu NPÚ v kategorii obnova památky, restaurování.
delitko.png

23.7.2014

Rozhovor se Stanislavou Šefčíkovou a Zdeňkou Vernerovou pro Český rozhlas Česko - země neznámá.
delitko.png

11.11.2012

Tip na výlet v okolí Loun: Naučná stezka Smolnický potok.
delitko.png

31.3.2012

Podívejte se na materiály Velikonoce v českém mlýně.
delitko.png

1.2.2011

Podívejte se na naučné materiály Cesta žita a Od mlýna k mlýnu. delitko.png

6.11.2010

Rozhovor s Ing. Stanislavou Šefčíkovou pro Český rozhlas Sever.
popisek
logo EU logo cíl 3 logo partnerského města logo Solná stezka logo euroregion logo Oederan logo spolku litvínov logo dolní poohří

Velikonoce v českém mlýně

V životě a proměnách tradičního „českého roku“ byly velikonoce vždy vrcholnou událostí s bohatým programem obyčejů, zvyků i pověr. Je proto samozřejmé, že kouzlo velikonočních dnů vstupovalo každoročně i pod střechy starých českých mlýnů. Neboť mlýn – to bylo jedno z nejvýznamnějších center rytmu života vsí i měst.

Mlýn byl /vedle kostela, hostince a dal/ přirozeným pracovním, společenským i kulturním střediskem obce. A také univerzálním prostorem mnoha řemeslných oborů, které obohatily životní styl a život mlynářského díla i obce, ovlivnily podoby a krásu prostředí své doby.

Jak by se tedy velikonoce mohly vyhnout starému českému mlýnu!

K v ě t n á    n e d ě l e

Květná neděle otevírala pašijový týden. Na velký stůl ve světnici a v mlýnici schystala mlynářka palmy nebo kocanky - veliké kytice v kameninových džbánech uvité z ovsa, ječmene, žita, zelených větviček a kočiček, prvních jarních květů a léčivých bylinek, ovázané barevnými pentlemi.

Potom se pan otec oblékl do „nedělního“ a spolu s rodinou zamířili do kostela, aby tu posvětili kočičky – první pozdrav jara. Po návratu do mlýna mlynář obřadně vykropil mlýnici kočičkami, smočenými ve svěcené vodě, „aby se neprášilo“ a křížem je položil na stůl. Začal pašijový týden – týden ticha a rozjímání.

M o d r é    p o n d ě l í  -  T l u s t é  /žluté/  ú t e r ý

V pondělí na znamení vyvrcholení postního odříkání byly zakryty všechny obrazy, sochy a kříže v kostele dlouhými štůčkami modrých či fialových látek. Nejen ve mlýně, ale i v chalupách ustala všecka práce.

V úterý panímáma navařila rodině i chase – byla poslední možnost dosyta se najíst. Nastávaly tři nejpřísnější postní dny.

Š k a r e d á  /sazometná nebo černá/  s t ř e d a

Od rána bylo v celém mlýně ticho. Ženy i dívky si oblékly tmavé šaty, muži si odřekli pití a kouření. Hlavním pokrmem byla čočka a hrách, paní mlynářka rozhodně byla – stloukala máslo a přepuštěné je pak dávala do kostela „na paškál“, na svícení. Děvčata začala již také malovat vajíčka.

Mužští důkladně vymetli všechny komíny, vyčistili pece i kamna.

Odpoledne vyrazily chlapci do vsi „honit Jidáše“. Je to jedna z nejstarších českých velikonočních dětských her s popěvky a říkadly.

Honění Jidáše však potřebovalo zvukovou kulisu – ale hudební nástroje v půstu oněměly, i zvony brzy přestanou zvonit. A tak vznikly osobité velikonoční dřevěné zvukové nástroje – řehtačky, hrkače, klapačky, hrklávky, valchy. V ty velikonoce, na které vzpomínáme, sestrojil sekerník mlýnským dětem dokonce tragač – velikou řehtačku s kolem, se kterou se skutečně jezdilo jako s trakářkem a jejíž řachtání bylo slyšet přes oba potoky až do Smolnice!

Z e l e n ý    č t v r t e k

Ve mlýně se tento den vstávalo velmi časně. Bylo potřeba pečlivě zamést dům a smetí odnést na konec úvozu, na křižovatku cest, aby se v domě nedržely blechy, pavouci a jiná havěť. Po západu slunce vykropil mlynář svěcenou vodou z dosud nepoužívaného hrnečku znovu dům, mlýn a nejbližší okolí, ochránil obydlí před nečistými silami.

Ve mlýně se ten den nejedlo maso, pouze zelená strava - různé druhy zelí, špenát, kopřivy se zelím, zelený hrách nebo salát z jiskérek /sedmikrásek, husích kvítek/, které přivolávají lásku. A jidáše mazané medem, velikonoční obřadní pečivo ve tvaru smotaného provazu, pečené z kynutého těsta. Uhlíky ze spálených jidášů nosil pan otec do sadu a na pole, aby červi neškodili.

O čtvrtečním tajemném večeru umlklo zvonění zvonů v kostelích i kapličkách – zvony „odletěly do Říma“. Teď bylo na dětech, aby řehtačkami, hrkači, klapačkami, hrklávkami, valchami či dokonce tragači ohlašovaly svítání, poledne i svatvečery až do Bílé soboty.

Nejkrásnější zvyk toho dne – s nikým se nehádat, aby se vám po celý rok všechny hádky, půtky, rozepře, všecka zlá krev vyhýbaly.

V e l k ý    p á t e k

I v pátek se mlýn budil před východem slunce a kdo mohl, šel se umýt do potoka před mlýnem, aby se tak chránil nemocí. Po koupeli musela stačit nenamazaná skýva chleba – Velký pátek byl dnem nejpřísnějšího půstu. Průvod dětí s řehtačkami začínal vždy od mlýna, taky „klepáče“.

Ale Velký pátek – to byl především čas tajemství, magie a kouzel. Starý sekerník vyprávěl, jak se o půlnoci na Velký pátek mění voda z krušnohorských pramenů na víno. Jak země a skály o pašijí hlase vydávají své poklady. Jak magická síla země označuje ty poklady světýlky nebo kvetoucím kapradím.

Jak prý dokonce i ten ospalý brložský vodník vychází na souš a prohání se Vinařickým i Smolnickým potokem na koni, chtěje se dostat do Oharky!

Byl to také den, ke kterému vznikly slavné české divadelní pašijové hry o příběhu posledních dnů Kristových a jeho slavném zmrtvýchvstání. Ať už hrané lidmi ze vsi nebo pimprlaty z lipového dřeva. Jedno takové divadýlko najdete i na zdejší půdě. Snad si ještě zahraje – Velký pátek přece umí kouzla!

B í l á    s o b o t a

Sobota – to byl nejslavnější den velikonočního týdne. Přes pole k mlýnu se neslo veliké vyzvánění – to se zvony vrátily z Říma. Byl vždy spíše hlavním nepřítelem dřevěného mlýna. Před kostelem byl zapálen oheň a velikonoční svíce – paškál. Panímáma, která předtím uhasila doma všechny ohně, vložila do ohně i své polínko a jím rozdělala nový oheň.

Pak se všichni sesedli ke společnému stolu. Tehdejší „mlynářský“ slavnostně prostřený stůl byl ve znamení symbolů. Uprostřed stála velká kytice obilí – symbol mlynářského řemesla, kolem ní pak vonící, vysoce pocukrovaný beránek a obrovitý, spletený jidáš. A dva bílé malované majolikové omáčníky – v jednom kouřící jarní polévka z bylinek, ve druhém kousky kůzlečího masa se smetanovou omáčkou, sypanou zeleným šmitlíkem. Mlynář obřadně rozkrojil beránka a v tom okamžiku začaly ve mlýně skutečné Velikonoce!

B o ž í    h o d    v e l i k o n o č n í  /neděle/

Mlýn voněl čistotou, děvčata pod dohledem hospodyně přichystala bohatě prostřený a ozdobený stůl. Když se rodina sešla, pan otec obřadně oloupal svěcené vařené vejce a rozdělil ho na tolik dílů, kolik bylo stolovníků. Pak každý svůj kousek snědl, aby kdykoliv by někde zabloudil či byl v tísni, našel bezpečnou cestu domů.

Velikonoční jídelníček ve mlýně byl pestrý: pečený beránek, nadívané skopové, někdy holoubata, velikonoční hlavička nebo „plecovníky“ – zapékané klobásy v těstě s kůzlečím masem. Baba, velikonoční svěceníky - mazance, beránek z kynutého nebo piškotového těsta, koláče, vykrajované pečivo. K pití rosolka nebo punč, který se podával ke kouskům mazance, sypaným cukrem.

V tento den dávala dívka svému chlapci jako koledu „uzel“ – bílý šátek, často krásně vyšívaný pašijovou nití či pavím brkem, naplněný přesně kopou barevných vajíček, mazancem a obřadním pečivem. Nakonec přidala i „párek“ – což byla dvě barevná vajíčka svázaná stužkou. Ta si chlapec schovával na památku.

P o n d ě l í    v e l i k o n o č n í  /červené/

Nastal čas pomlázky, šmigrustu, mrskutu. To chlapci chodili dům od domu za děvčaty, vyšlehali je, vinšovali a za to dostali odměnu. Pomlázky nejčastěji pletli z mladých, šťavnatých žlutozelených proutků, které zrovna o tom čase napučely na vrbách kolem mlýnské nádržky. Ale také třeba z břízy, osiky či jalovce.

Nejrozšířenějším a nejžádanějším darem byl sám symbol Velikonoc – malovaná vejce, kraslice, barvená přírodními barvivy. Nejoblíbenější byla vajíčka červená. Ta se barvila slupkami červené cibule s octem či březulkou, žlutá kručinkou, kůrou plané jabloně, kmínem, šafránem, zázvorem, zelená listy jasanu, šťovíkem, kopřivou, rozmarýnem, modrá květy chrpy nebo plody borůvky. Nabarvená vejce děvčata zdobila nejrůznějšími technikami: malováním voskem pomocí kotejše /husího brka/ nebo stužky /kovová trubička/ a pak máčená v barvě – tzv. straky, rýsováním nebo škrabáním – rejsky, polepováním slámou – slaměnky, polepováním dužinou rybniční sítiny – hastrmanky.

Ale vajíčka využily děti o velikonočním pondělí i k různým hrám. Hráli „na sekání“, „babu na babu – špic na špic“, na „válení“ či „házení“. A s Velikonocemi přišlo do mlýna definitivně jaro a každodenní pilná práce. Ta, ve které my pokračujeme.